Třeň houby je robustní, válcovitý a plný, obvykle dosahuje délky 4-10 centimetrů a tloušťky 1-2,5 centimetru. Je pevně přirostlý ke klobouku a směrem k bázi se mírně rozšiřuje. Jeho povrch je jemně vláknitý a stejně jako klobouk má fialové zbarvení, které je nejintenzivnější v horní části. Báze třeně bývá často bělavá a pokrytá bílým myceliem.
Dužnina této houby je kompaktní a pevná, v mládí má světle fialovou barvu, která postupně bledne do bělavých odstínů. Při poranění nemění barvu, což je důležitý určovací znak. Vůně dužniny je příjemná, mírně houbová, někdy s náznakem ořechového aroma. Chuť je jemná a nevýrazná, což z ní činí výbornou jedlou houbu.
Charakteristickým znakem jsou také výtrusy, které jsou elipsoidní až vejčité, hladké a bezbarvé. Pod mikroskopem lze pozorovat jejich jemnou strukturu, která pomáhá při přesné identifikaci druhu. Na povrchu výtrusů se nachází jemná ornamentace, která je viditelná při větším zvětšení.
V průběhu růstu se vzhled houby výrazně mění. Mladé exempláře jsou kompaktní, s výrazně podvinutým okrajem klobouku a intenzivním fialovým zbarvením. Starší plodnice jsou rozložitější, jejich barva je světlejší a okraj klobouku je často zvlněný nebo nepravidelný. Za deštivého počasí může klobouk nasáknout vodou a změnit svůj vzhled, stává se těžším a tmavším. Při suchém počasí naopak může povrch klobouku mírně rozpraskat a vytvářet jemnou síťovitou strukturu.
V průběhu let se taxonomické zařazení této houby několikrát měnilo, což vedlo k vytvoření řady synonym, mezi něž patří Tricholoma nudum, Rhodopaxillus nudus a Clitocybe nuda. Vědecká komunita dlouho diskutovala o správném taxonomickém zařazení, přičemž někteří mykologové ji řadili do rodu Tricholoma, zatímco jiní argumentovali pro její příslušnost k rodu Clitocybe. Současné molekulárně-genetické studie definitivně potvrdily její příslušnost k rodu Lepista.
Vědecký výzkum v posledních desetiletích odhalil zajímavé genetické vazby mezi různými populacemi této houby napříč kontinenty. Bylo zjištěno, že existují určité geografické variety, které se mírně liší ve svých morfologických znacích, ale geneticky patří ke stejnému druhu. Molekulární analýzy DNA prokázaly, že Lepista nuda vytváří několik různých haplotypů, což naznačuje značnou genetickou variabilitu v rámci druhu.
V rámci systematického studia bylo také zjištěno, že tento druh vykazuje významnou ekologickou plasticitu, což znamená, že se dokáže přizpůsobit různým stanovištním podmínkám. Tato adaptabilita se odráží i v jeho široké geografické distribuci, kdy se vyskytuje jak v mírném pásu Evropy, tak v podobných klimatických podmínkách na jiných kontinentech.
Taxonomické studie také prokázaly zajímavé fylogenetické vztahy s jinými druhy rodu Lepista, především s Lepista sordida a Lepista personata, se kterými sdílí některé morfologické znaky a může docházet k jejich záměně při makroskopickém určování. Proto je při vědecké klasifikaci nutné brát v úvahu nejen makroskopické znaky, ale i mikroskopické charakteristiky a molekulárně-genetické analýzy.
| Vlastnost |
Popis |
| Český název |
Liška ametystová |
| Latinský název |
Cantharellus amethysteus |
| Barva |
Fialová až nafialovělá |
| Jedlost |
Jedlá |
| Období růstu |
Červenec až říjen |
| Výskyt |
Listnaté a smíšené lesy |
| Chuť |
Mírně pepřovitá |
| Vůně |
Ovocná |
V České republice se s ní setkáme především v teplejších oblastech, jako jsou jižní svahy Českého středohoří, Křivoklátsko nebo Český kras. Houba preferuje vápenitou půdu a často roste v menších skupinkách nebo jednotlivě. Zajímavostí je, že se často vrací na stejná místa i několik let po sobě, což zkušení houbaři dobře znají a svá osvědčená naleziště si bedlivě střeží.
Optimální podmínky pro růst nastávají po vydatnějších deštích, kdy teplota půdy dosahuje alespoň 15°C. V suchých obdobích může být její výskyt velmi vzácný nebo dokonce žádný. Důležitým faktorem je také vlhkost vzduchu - houba preferuje místa s vyšší vzdušnou vlhkostí, často v blízkosti lesních potoků nebo v zastíněných údolích.
V ranních hodinách lze houbu nejlépe spatřit díky její výrazné fialové barvě, která v kombinaci s ranní rosou vytváří nezaměnitelný vzhled. Během dne může barva mírně blednout, zejména na přímém slunci. Nejbohatší nálezy bývají zaznamenány v letech s pravidelným střídáním deštivého a teplého počasí.
Zajímavým aspektem je také její vztah k ostatním organismům v ekosystému. Houba vytváří mykorhizní vztahy s okolními stromy, především s duby a buky, což znamená, že její přítomnost je důležitá pro zdravý růst těchto dřevin. V některých lokalitách se může vyskytovat společně s jinými druhy hub, například s různými druhy holubinek nebo hřibovitých hub.
Z hlediska rozšíření v rámci vegetačního období je třeba zmínit, že první exempláře se obvykle objevují po tzv. medardovské době, tedy v druhé polovině června. Hlavní období růstu pak nastává v srpnu, kdy jsou podmínky nejpříznivější. Poslední exempláře lze nalézt ještě v říjnu, někdy dokonce začátkem listopadu, pokud je podzim teplý a vlhký. V některých letech může být výskyt velmi nepravidelný a závislý na lokálních klimatických podmínkách.
Pro úspěšný sběr je důležité znát nejen vhodné lokality, ale také mikroklima daného stanoviště. Houba často roste na místech s vyšší koncentrací vápníku v půdě, v blízkosti starších listnatých stromů a na místech s dostatečnou vlhkostí, ale ne podmáčených. Zkušení houbaři doporučují věnovat pozornost zejména okrajům lesních cest, světlinám v lese a místům s řidším bylinným podrostem.
Nutriční hodnoty a zdravotní přínosy
Fialová houba, známá také jako lišky fialové nebo liška ametystová, je pozoruhodná nejen svým vzhledem, ale především svými nutričními hodnotami a blahodárnými účinky na lidské zdraví. Tato houba obsahuje významné množství antioxidantů, které pomáhají v boji proti volným radikálům a podporují celkovou imunitu organismu. Významný je zejména obsah beta-glukanů, které stimulují imunitní systém a mají protizánětlivé účinky.
V houbě se nachází důležité minerální látky, především selen, který je klíčový pro správnou funkci štítné žlázy a posiluje imunitní systém. Obsahuje také značné množství draslíku, který je nezbytný pro správnou činnost srdce a regulaci krevního tlaku. Nalezneme zde i železo podporující tvorbu červených krvinek a zinek, který přispívá k lepšímu hojení ran a podporuje kvalitu vlasů a nehtů.
Z hlediska vitaminového složení je fialová houba bohatým zdrojem vitaminů skupiny B, zejména B2, B3 a B5, které jsou důležité pro metabolismus a správnou funkci nervového systému. Obsahuje také vitamin D, který je klíčový pro vstřebávání vápníku a zdraví kostí. Tato houba je cenným zdrojem bílkovin rostlinného původu, což ji činí zajímavou alternativou pro vegetariány a vegany.
Pravidelná konzumace fialové houby může přispívat ke snížení hladiny cholesterolu v krvi díky obsahu specifických vláknin. Tyto vlákniny také podporují zdravé trávení a přispívají k pocitu sytosti, což může být přínosné při redukčních dietách. Houba obsahuje minimální množství tuku a má nízkou kalorickou hodnotu, přibližně 25 kcal na 100 gramů čerstvé houby.
Významnou vlastností fialové houby je její potenciál v prevenci chronických onemocnění. Obsahuje bioaktivní látky s protinádorovými účinky, které mohou pomáhat v prevenci některých typů rakoviny. Polysacharidy obsažené v houbě vykazují imunomodulační účinky a mohou pomáhat při autoimunitních onemocněních.
Pro maximální využití všech nutričních benefitů je důležité houby správně skladovat a připravovat. Nejlépe je konzumovat je čerstvé nebo sušené, přičemž sušení může dokonce zvýšit koncentraci některých prospěšných látek. Při tepelné úpravě je vhodné volit šetrné metody, které zachovají co nejvíce nutričních hodnot. Doporučuje se houby dusit nebo krátce restovat na malém množství kvalitního oleje.
Je třeba zmínit, že fialová houba má také antimikrobiální vlastnosti a může pomáhat v boji proti různým patogenům. Obsahuje přírodní antibiotické látky, které mohou podporovat organismus v boji s bakteriálními infekcemi. Zároveň působí jako přírodní probiotikum a podporuje růst prospěšných střevních bakterií, což přispívá k celkovému zdraví trávicího systému.
Způsoby přípravy v kuchyni
Fialová houba, známá také jako lila holubinka, se dá v kuchyni připravovat mnoha různými způsoby. Nejčastěji se tato houba používá do tradičních houbových pokrmů, kde vyniká nejen svou jedinečnou barvou, ale především jemnou chutí. Před samotnou přípravou je důležité houby důkladně očistit měkkým kartáčkem a odstranit případné nečistoty či zbytky lesní půdy. Není vhodné houby dlouze máčet ve vodě, protože by ztratily svou charakteristickou chuť a konzistenci.
Velmi oblíbenou metodou zpracování je klasické smažení na másle s cibulkou. Nakrájené plátky fialové houby se nejprve lehce orestují na másle společně s jemně nakrájenou cibulí, následně se osolí a opepří. Tento jednoduchý způsob přípravy zachovává přirozenou chuť houby a vytváří výbornou přílohu k bramborám nebo jako součást houbové omáčky.
Pro dlouhodobější uchování lze fialové houby také sušit. Sušené exempláře si zachovávají svou charakteristickou vůni a po namočení do vlažné vody je lze použít do polévek, omáček nebo jako součást houbového základu pro různé pokrmy. Při sušení je důležité houby nakrájet na stejně silné plátky a sušit je na vzdušném místě nebo v sušičce při teplotě nepřesahující 40 stupňů Celsia.
Velmi zajímavou možností je také nakládání fialových hub do octa. Před nakládáním se houby krátce povaří ve slaném nálevu, následně se naskládají do čistých sklenic a zalijí nálevem z octa, vody, cukru a koření. Takto připravené houby vydrží několik měsíců a jsou výborné jako součást studených předkrmů nebo do salátů.
Pro přípravu houbové polévky se fialové houby výborně kombinují s jinými druhy hub. Do základu z osmažené cibulky a másla se přidají nakrájené houby, zaprášení moukou není nutné, protože fialové houby samy zahušťují vývar. Polévka se dochutí majoránkou, česnekem a pepřem, případně se přidá smetana pro zjemnění.
Méně známým, ale velmi chutným způsobem přípravy je grilování fialových hub. Větší klobouky se marinují ve směsi olivového oleje, česneku a bylinek, následně se grilují na rozpáleném grilu několik minut z každé strany. Takto připravené houby si zachovávají svou šťavnatost a získávají příjemnou kouřovou příchuť.
Pro vegetariánskou kuchyni představují fialové houby výbornou alternativu masa. Lze z nich připravit například houbové karbanátky, kde se namleté houby smíchají se strouhankou, vejcem a kořením. Směs se následně tvaruje do placiček a smaží na oleji do zlatova. Výsledkem jsou šťavnaté karbanátky s výraznou houbovou chutí.
Podobné jedlé druhy fialových hub
Mezi jedlé fialové houby, které můžeme v našich lesích nalézt, patří několik zajímavých druhů, které jsou si vzhledově podobné. Lákavka améthystová je jednou z nejznámějších jedlých fialových hub, která se vyznačuje výrazným fialovým zbarvením a příjemnou houbovou vůní. Její klobouk dosahuje průměru 4-10 centimetrů a má charakteristický zvoncovitý tvar. V mladším stádiu je intenzivně fialová, později bledne do světlejších odstínů.
Špička fialová je další chutnou houbou, která se často vyskytuje ve skupinách na loukách a pastvinách. Její klobouk je menší, zpravidla 2-5 centimetrů v průměru, a má výrazně fialové zbarvení, které se s věkem mění na světlejší. Třeň je štíhlý a rovněž fialově zbarvený. Tato houba je ceněna pro svou jemnou chuť a aromatickou vůni.
Čirůvka fialová patří mezi větší druhy jedlých fialových hub. Její klobouk může dorůst až do průměru 15 centimetrů a vyznačuje se nápadným fialovým zbarvením, které je nejvýraznější u mladých plodnic. Lupeny jsou zpočátku světle fialové, později hnědnou. Je to výborná jedlá houba, která se hodí zejména do polévek a omáček.
Ryzec lilákový je další jedlou houbou s fialovým zbarvením, která se vyskytuje především v listnatých lesích. Jeho charakteristickým znakem je mléčná šťáva, která na vzduchu získává fialové zabarvení. Klobouk je nálevkovitý, s průměrem 5-12 centimetrů, a má světle fialovou až šedofialovou barvu.
Holubinka kolčaví, přestože není celá fialová, má často výrazné fialové odstíny na klobouku. Je to chutná jedlá houba, která se vyznačuje pevnou dužninou a příjemnou houbovou vůní. Její klobouk může dorůst až do průměru 12 centimetrů a často má různé odstíny fialové barvy kombinované s jinými barvami.
Václavka lilákově zbarvená je méně známou, ale rovněž jedlou houbou s fialovým nádechem. Roste především na podzim v jehličnatých lesích a vyznačuje se charakteristickým prstencem na třeni. Její klobouk má světle fialové až hnědofialové zbarvení a může dorůst do průměru 8 centimetrů.
Je důležité zmínit, že všechny tyto houby mají své specifické znaky, podle kterých je lze bezpečně určit. Při sběru je vždy nutné dbát zvýšené opatrnosti a sbírat pouze houby, které bezpečně známe. V případě pochybností je lepší konzultovat nález s zkušeným mykologem nebo využít atlasu hub. Všechny zmíněné druhy jsou kulinářsky hodnotné a lze je připravovat různými způsoby - smažením, dušením, do polévek nebo jako součást různých houbových směsí.
Rozpoznání od jedovatých druhů
Při sběru fialových hub je naprosto zásadní umět správně rozpoznat jedlé druhy od jedovatých. Nejdůležitějším rozpoznávacím znakem jedlé fialové houby je její charakteristická vůně a zbarvení. Na rozdíl od jedovatých druhů má jedlá fialová houba příjemnou houbovou vůni s lehkým náznakem anýzu. Jedovaté druhy často vydávají nepříjemný, štiplavý nebo chemický zápach.
Dalším klíčovým rozpoznávacím znakem je struktura dužniny po rozříznutí. Jedlá fialová houba má pevnou, světlou dužninu, která na řezu nemění barvu nebo jen velmi mírně tmavne. Naproti tomu jedovaté druhy často vykazují výraznou změnu zbarvení na řezu, například do modra nebo černa. Také je důležité zkontrolovat spodní část klobouku - u jedlých druhů najdeme pravidelné lupeny, které jsou zpočátku světlé a postupně tmavnou do fialova či hnědofialova.
Při určování je nutné věnovat pozornost i tvaru a povrchu klobouku. Jedlé fialové houby mají obvykle suchý, matný povrch bez slizké vrstvy. Klobouk by měl být rovnoměrně zbarvený bez výrazných skvrn či změn barvy. Jedovaté druhy často mají lesklý, slizký povrch nebo nepravidelné zbarvení s různými skvrnami.
Velmi důležitým aspektem je také místo nálezu a období růstu. Jedlé fialové houby rostou především v listnatých a smíšených lesích, často v blízkosti dubů a buků. Naopak výskyt v jehličnatých lesích nebo na netypických místech by měl vzbudit podezření. Období růstu je typicky od pozdního léta do podzimu, přičemž vrchol sezóny připadá na září.
Pro bezpečné rozpoznání je nezbytné kontrolovat také třeň houby. U jedlých druhů je třeň pevný, rovnoměrně zbarvený a bez výrazných zduřenin či prstenitých útvarů na bázi. Jedovaté druhy mohou mít na třeni různé ozdoby, jako jsou límečky, prstence nebo pochvy, které jsou typickým varovným znakem.
V případě jakýchkoliv pochybností je lepší houbu nesbírat. Začínající houbaři by měli sbírat pouze exempláře, které bezpečně znají, a ideálně si nechat své nálezy zkontrolovat zkušenějším houbařem nebo mykologem. Je také vhodné používat aktuální atlas hub a případně konzultovat své nálezy s mykologickou poradnou. Důležité je také vědět, že některé jedovaté druhy mohou být velmi podobné jedlým, a proto je nutná maximální opatrnost a důkladná znalost všech rozpoznávacích znaků.
Sběr a správné skladování
Při sběru fialové houby jedlé, známé také jako lužanka amethystová, je důležité dbát na několik zásadních pravidel, která zajistí jak bezpečnost sběru, tak i optimální kvalitu sklizených plodnic. Houby se nejčastěji vyskytují v listnatých a smíšených lesích od června do října, přičemž vrchol sezóny nastává obvykle v srpnu a září. Při sběru je zásadní opatrně vykroutit celou plodnici i s třeněm ze země, nikoliv ji uříznout nožem, což by mohlo vést k poškození podhoubí.
Sebrané exempláře je nutné ihned očistit od hrubých nečistot a zbytků lesní půdy, ideálně přímo na místě nálezu. K tomu používáme měkký kartáček nebo houbařský nožík. Plodnice ukládáme do prodyšného košíku nebo papírové tašky, nikdy ne do igelitových sáčků, kde by se mohly zapařit a zkazit. Důležité je také oddělovat mladé a zdravé exempláře od starších, aby nedošlo k jejich vzájemnému ovlivnění během transportu.
Pro správné skladování je klíčové houby co nejdříve po příchodu domů zpracovat. Pokud není možné okamžité zpracování, lze je uchovat v lednici při teplotě 2-4 °C maximálně po dobu 24 hodin. Před uložením do lednice houby nikdy neomýváme vodou, pouze je očistíme suchým způsobem. Skladování v uzavřených nádobách není vhodné, protože houby potřebují dýchat a mohly by se pokazit.
Pro dlouhodobější uchování je nejvhodnější sušení nebo zamrazení. Při sušení nakrájíme plodnice na tenké plátky a sušíme je při teplotě do 40 °C na dobře větraném místě nebo v sušičce na houby. Správně usušené houby by měly být křehké a při ohnutí se zlomit. Skladujeme je v uzavřených sklenicích na temném a suchém místě.
Při zamrazování je nutné houby nejprve krátce povařit nebo orestovat na pánvi bez tuku. Tento proces deaktivuje enzymy, které by mohly způsobit zhoršení kvality během skladování v mrazáku. Po tepelné úpravě houby rychle zchladíme, vložíme do mrazicích sáčků nebo krabiček a zmrazíme při teplotě -18 °C nebo nižší. Takto upravené vydrží až 6 měsíců.
Je důležité si uvědomit, že kvalita hub se s délkou skladování postupně snižuje, proto je nejlepší zpracovat je co nejdříve po sběru. Při každém způsobu konzervace částečně ztrácejí svou charakteristickou vůni a konzistenci. Proto je vždy lepší sbírat jen takové množství, které jsme schopni v rozumné době zpracovat a zkonzumovat. Pravidelná kontrola skladovaných hub je nezbytná pro včasné odhalení případného znehodnocení.
Fialová houba v lese září jako drahokam, její vůně mě láká blíž a blíž, až konečně objevím poklad, který příroda tak štědře nabízí
Radmila Koutná
Lidové názvy v různých částech země
V různých oblastech České republiky se pro tuto fialovou jedlou houbu používají rozmanité lidové názvy, které se předávají z generace na generaci. Na Moravě, zejména v oblasti Beskyd a Jeseníků, se houbě říká fialovník nebo fialový kloboučník, což přímo odkazuje na její charakteristické zbarvení. V jihočeském regionu je známá pod označením modračka, přestože její skutečná barva je spíše fialová než modrá. Zajímavostí je, že na Šumavě se této houbě říká lesní fialka, což je poetické pojmenování spojující její barvu s oblíbenou lesní květinou.
Ve středních Čechách, především na Benešovsku a Příbramsku, se můžeme setkat s názvem fialový masák, který poukazuje na její masitou strukturu a výborné kulinářské vlastnosti. Na Vysočině je tradičně známá jako královská houba, což může souviset s její ušlechtilou barvou připomínající královský purpur. V oblasti Krkonoš a Podkrkonoší se používá název fialovka vonná, který zdůrazňuje její příjemnou vůni připomínající lesní podhoubí.
Na Plzeňsku a v západních Čechách se této houbě říká fialový bochník, což je odvozeno od jejího charakteristického tvaru v dospělosti. Houbařské komunity na Kladensku a Rakovnicku používají název fialový panáček, který údajně vznikl díky tvaru mladých plodnic. V okolí Brna a na jižní Moravě se používá označení modrofial nebo fialový král, přičemž druhý název opět odkazuje na její vznešený vzhled.
Na severní Moravě a ve Slezsku se můžeme setkat s lidovým označením fialová pochoutka nebo fialový bráška, což naznačuje oblíbenost této houby mezi místními obyvateli. Zajímavé je, že v některých částech Orlických hor se houbě říká svatební houba, protože podle místní tradice byla součástí svatebních hostin. V Polabí se zase používá název fialový krasavec nebo lesní klenotnice, což poukazuje na její atraktivní vzhled.
Na Českomoravské vrchovině se dochovalo pojmenování fialový poklad, které údajně vzniklo v době, kdy se houba považovala za vzácnou delikatesu. V okolí Českého ráje je známá jako sametová kráska, což odkazuje na charakteristický povrch jejího klobouku. Některé starší generace houbařů v Podkrušnohoří ji nazývají fialová panenka, což je název spojený s místními lidovými pověstmi o vzniku této houby.
Využití v tradiční medicíně
Fialová houba byla po staletí využívána v tradiční lidové medicíně různých kultur, především v asijských zemích. Její léčivé účinky byly dokumentovány již v starověkých čínských medicínských textech, kde byla ceněna pro své protizánětlivé a imunostimulační vlastnosti. Domorodí léčitelé v horských oblastech střední Evropy tradičně používali výluhy z této houby k léčbě respiračních onemocnění a ke zmírnění příznaků nachlazení.
V tradiční japonské medicíně se fialová houba používala jako přírodní antibiotikum a byla součástí komplexních bylinných směsí určených k posílení imunitního systému. Místní healers věřili, že pravidelná konzumace této houby může prodloužit život a zlepšit celkové zdraví organismu. Výzkumy z posledních desetiletí skutečně potvrzují přítomnost bioaktivních látek s potenciálními zdravotními benefity.
Významnou roli hrála tato houba také v tibetské medicíně, kde byla považována za adaptogen - látku pomáhající tělu vyrovnat se se stresem a únavou. Mniši ji často kombinovali s jinými bylinami pro dosažení synergického účinku. Extrakt z fialové houby byl používán při léčbě jaterních onemocnění a poruch trávicího systému. Traduje se, že některé tibetské kláštery měly své vlastní houbové zahrady, kde tyto cenné exempláře pěstovaly.
V evropském lidovém léčitelství se fialová houba využívala především ve formě odvaru nebo tinktury. Věřilo se, že může pomoci při léčbě revmatických onemocnění a chronických bolestí kloubů. Zajímavé je, že některé venkovské komunity v Karpatech dodnes sbírají tyto houby nejen pro kulinářské účely, ale i pro jejich domnělé léčivé vlastnosti.
Moderní výzkumy potvrzují přítomnost polysacharidů a dalších biologicky aktivních látek, které mohou mít skutečně pozitivní vliv na lidské zdraví. Například bylo zjištěno, že obsahují beta-glukany, které podporují imunitní systém a mohou mít protinádorové účinky. Studie také naznačují, že některé sloučeniny obsažené v houbě mohou pomáhat regulovat hladinu cholesterolu a krevního cukru.
V současné době se tradiční využití fialové houby v medicíně znovu dostává do popředí zájmu, především v kontextu rostoucí popularity přírodní medicíny a hledání alternativních způsobů léčby. Mnoho tradičních receptur a postupů je nyní předmětem vědeckého výzkumu, který se snaží potvrdit nebo vyvrátit jejich účinnost pomocí moderních metod. Některé farmaceutické společnosti dokonce vyvíjejí standardizované extrakty z této houby pro použití v doplňcích stravy a přírodních léčivech.
Tradiční medicína také zdůrazňovala důležitost správného sběru a zpracování houby. Věřilo se, že její léčivé vlastnosti jsou nejsilnější, když se sbírá za úplňku nebo v určitých fázích měsíce. Tyto praktiky, ačkoliv nejsou vědecky podložené, jsou součástí bohatého kulturního dědictví spojeného s využíváním této fascinující houby v lidovém léčitelství.
